chodím, protože můžu

HORY

Moje vášeň pro hory začala přesně v osmi letech, kdy nás táta vzal z Třince na Čantoryji. Jako rodina jsme chodili na výlety poměrně často. A to víte – byla to doba papírových map, žádných chytrých hodinek, navigací v telefonu a hlavně občas dost špatných odhadů našich rodičů. 😄

A právě díky jednomu takovému odhadu přišla v roce 1998 moje první pořádná túra. Bylo mi osm let a ušla jsem 30 kilometrů. Dodnes je to zážitek, na který vzpomínáme s celou rodinou.

A už tehdy mě hory bavily.

Později přišla škola, povinnosti a na nějakou dobu šly trochu stranou. Od roku 2013 se ale postupně vrátily do mého života a znovu se staly jednou z mých největších vášní.

Miluju Beskydy. I po těch letech v nich stále objevuju nová místa, nové cesty a zákoutí, o kterých jsem neměla tušení.

Nejsem ultramaratonec. Nehoním kilometry, převýšení ani nejlepší čas. Jsem spíš ten člověk, který si rád vyšlápne kopec, nahoře vytáhne z batohu ovoce, někam si sedne a prostě se chvíli dívá kolem sebe.

Do hor chodím hlavně pro ten pocit. Pro klid v hlavě, výhledy, přírodu a chvíle, kdy člověk nemusí vůbec nic.

Za svůj život jsem prošla velkou část Beskyd, něco ze Slovenska a Polska a postupně jsem ochutnala hory také v Německu, Rakousku, Norsku, Španělsku, Itálii, Švýcarsku a Slovinsku.

Všechno zatím spíš po kouskách. A možná právě to mě na horách baví nejvíc,  pořád je kam jít, pořád je co objevovat a pořád existuje další kopec, na kterém jsem ještě neseděla s ovocem v ruce. 😄